Lich King na hřbitově
aneb dnes u Britainu a kde příště?
"Jednoho léta náhle mor dobytek zachvátil
a pověrčivý lid se na vendora obrátil,
že znají tu moc nečistou, jež krávy zabíjí,
že z hrobů to zlo vychází,
to každý dobře ví…"
Zrovna jsem se vracel jednoho sychravého dne z lesa, kde jsem byl pokácet dva již dlouho vyhlídnuté duby, jejichž osudem bylo stát jednou v podobě překrásně zdobné almary vedle mé postele. Když už byly stromy pokáceny, osekány od zbytečných větví a posléze i odtaženy mým věrným ořem k domu, došlo mi, že nemám ani hrstku hřebíků. A tak jsem se vydal do ulic Britainu. Jdu si takhle po britainské uličce a co neslyším: "Pozór!", křičí dva ranhojiči a vida je jak dráteníka Tinka odnášejí na nosítkách vydal jsem se s nimi. Když ho konečně vložili do postele nejbližšího špitálu, hned jsem je vyslechl, co že se vlastně stalo. Po tom co jsem se to dověděl jsem si říkal, že já se vůbec ptal, jelikož mě hned poslali do neblízkého města zvané Moonglow, tam prý žije velký mág jménem Bae, jenž prý Tinka přivede zpět k sobě. "Inu což", řekl jsem si, "cena lidského života je větší než-li nějaké hřebíky". Jakmile jsem k mágovy dorazil, hned mě uvítal a aniž bych něco řekl, pronesl: "Čekal jsem tu na Tebe". Věřte či nevěřte, měl jsem v tu chvíli žaludek až v krku. Síla magie z Baeho sršela natolik, až mi z toho přebíhal mráz po zádech. Najednou jakoby až z jeho útrob vyšla pevným hlasem slova: "Jen ať to stihneme včas" a otevřel kouzelnou cestovní bránu, jakou jsem jak živ neviděl. Vstoupil do ni první a já hned za ním. Ani můj kůň nezůstal někde pozadu. Naráz jsme se ocitli v mnou již navštívené nemocnici. Bae na nic nečekal a okamžitě začal meditovat a pronášet zvláštní slova a zvuky. Najednou s tím přestal, přistoupil k Tinkovi, který se jevil, jakoby ho jeho poslední dech opustil již před věky. Mocný čaroděj začal: "An Corp An Corp". Tato slova pronášel dobrou čtvrthodinu a pak, když dráteník nabyl života, přešel k zaříkadlu "In Vas Mani". Jakmile Tink získal vědomí, moonglowský zachránce mi dal pytlík čehosi.Přirozeně jsem váček otevřel. Byly to magické hřebíky. Pak jen řekl: "Toto máš nejlepší co lze v zemi Kelevarské jen sehnat", na chvíli se odmlčel a ještě dodal "Chceš vědět přesně co se tu vlastně stalo?" Nyní jsem již žaludek v krku neměl, zdálo se mi, že jej mám až v ústech a bylo mi neuvěřitelně zle, téměř na omdlení. Asi od toho, jak jsem už toho dne nečekal nic přívětivého a tušil jsem, že mě Bae ničím nepotěší. "Tedy ano" odvětil jsem na jeho otázku. Kouzelník náhle ztajemněl, ztuhla m tvář snad více než předtím a položil mi otázku, na níž nepředpokládal, že bych odpověděl: "Víš co je dnes za den?" "Ne…" odvětil jsem. On na to: "Dnes je měsíc v osmém dómu a to je nejlepší den pro oživení pána všech nemrtvých." a ještě polohlasem dodal: " Jen, aby to někoho nenapadlo…!" Napadlo mne, že v Moonglow jistě žijí milí lidé, avšak kde je dobro je stejně tak i zlo. Doufal jsem jen, aby nikoho nenapadlo povolat toho, jehož jméno raději ani v duchu nevyslovuji. Šel jsem si té noci lehnou. Celou noc dívajíce se na Měsíc v rudém oparu mi hlavou létaly myšlenky, zda ho někdo vzkřísí či nikoli.
Sotva nastalo ráno, do uší mě tloukl hluk pod okny hluk. Otevřu dveře a v ten moment kolem mi nad hlavou prosvištěl šíp a nějaký dobrák mě srazil k zemi. "Dávej bacha", ohradil jsem se. Ani jsem se nemusel ptát, kam všichni běží, jelikož jednak z davu řítících se bojovníků, mágů i zaříkávačů byla slyšet slova jako "Úúútóóók!!!" nebo "Na něééé!" a podobně a druhak se stačilo podívat sotva kousek od města, kde se hemžila mračna kostlivců. Ještě teď, když si na to vzpomenu, mi běhá mráz po zádech. Všude to chrastilo, hřměly hromy a do toho se jako do dokonalé symfonie ozývalo cinkání chladných zbraní. Zdálo se, jakoby bylo kostlivců snad nekonečně, a že toto město padne jako první. Náhle se však rozsvítilo tak jasné světlo…nikdo neví co to bylo, jelikož na světlo tak jasné bolelo pohlédnout. A pak se země otřásla. Ano, byl to nejspíše výbuch lektvaru některého z bojujících alchymistů. Najednou se nezdálo již tak nemožné chrastící nemrtvé porazit. Vždyť jich takto popadala dobrá kopa. Po asi šesti hodinovém boji bitva, zdálo se, skončila. Ztráty na obou stranách byly obrovské, ale morálka místních byla na vynikající úrovni, neb jejich životem bylo město.
Sotva se shromáždili ranění, přijel britainský posel se zprávou, aby každá provincie či větší město poslalo desetinu svých lidí. Šel jsem tedy také. Cesta do srdce království trvala tři dni a tři noci. Během ní jsme se všichni dokonale seznámili a dohodli na další taktice v boji proti zlu. Tehdy jsme ještě ale nevěděli, s kým máme tu čest. Přijíždějíc k Britu, jak Britainu místní říkali, nás už vítal dav těch, kteří zbraň snad nikdy ani neviděli. V králově hradě nás uvítal starosta a připojil k nám zbytek válečníků. Po kratičkém odpočinku a pořádném vyzbrojení bylo řečeno něco, co nikdy nezapomenu: "Zlo pramení z blízkého hřbitova. Proto je nutno jej zničit! ZA KAŽDOU CENU!" Ještě nás varovali před Lich Kingovými generály, to proto abychom nepadli hned v první vteřině boje. Rozhlédnu se a nevidím člověka, jemuž by se nepodlamovala kolena. Ano, bylo to velice "povzbuzující".
"Drobně mží a do noci zvon,
z majáku lodím už posvítil vstříc,
útesy skal a sirény tón
už proplouvá
Loď s posilou, malá jak stín,
má děla z bronzu
a soudky vín..."
I vydali jsme se na cestu k hrobům. Už jakmile ze námi Brit zavřel bránu, jsme byli ve střehu a podezřívali sebemenší zašustění listu na stromě. Jen jsme se přiblížili k nepřátelskému ležení, zatáhlo se nebe a začalo těžce pršet. Suchá cesta se změnila v bláto a louže. Přesto, že mě ani nikoho z ostatních nic neohrozilo a nenapadlo i vzhledem k počasí a bahnité stezce na kopeček k pohřebišti, jsme se stejně raději plížili. Po zemi se plazili i mágové ve svých svatých, jinak oprašovaných róbách. Dostali jsme se ke kovovému plotu s malou brankou. Snažili jsme se ji otevřít co pokud možno nejtišeji, ale zavrzala natolik, že to muselo být slyšet snad až na druhé straně království. Dnes se tomu směji, ale jeden z našich zašeptal: "Myslíte, že to někdo slyšel?". Těmito slovy skončilo to, čemu se říká moment překvapení a začalo být teplo. Mlha, vznášející se mezi nohama tak do výšky kolen byla rázem fuč. Na nepříliš vzdálenou skupinku velitele Jandara zaútočila první vlna. Polovina z nich padla ihned a ta část co zůstala se stěží držela na nohou opírajíc se o své meče. Další vlna se dala do mého pluku. Nešetřili jsme své síly ani regy, zabarikádovali jsme se za štíty, což následně, po viditelném úspěchu, udělaly i jiné skupiny. Mágové si stoupli do středu, zakouzlili na nejbližší okolí neviditelný štít, aby k nim nikdo z druhé strany nepronikl, a když štít pulzující energie držel, začali létat z dlaní i těch nejobyčejnějších kouzelníčků ohnivé koule a blesky, probíjející se skrze nepřátelské linie. Stačilo, aby se rozsypalo pár cílů v hromádky kostí a dali se na ústup. Zdálo se, že je vyhráno. Však také někteří začali mít vítěznou náladu. Hario, jeden z bojovníků, prohlásil: "Super, odešli" a šel se podívat mezi ty hromádky, co zbyly po obrněných kostrounech. Jenže když se chtěl vydat zpět k nám, nehnutě sedící ukázal na kousek od něj postávajícího, hnusně vzhlížející Licha. Kreatura stál za rohem jedné z hrobek, a proto nebyl vidět nikým jiným a i tak nebyl vidět celý. Kalgar vykřikl heslo, které nikdo z těch co tam byli asi nikdy v životě neřeknou, protože se stali svědky vážně odporné podívané. To heslo bylo: "Nebojte, Lichové neútočí ve skupinách." Zaběhl za roh a téměř v tutéž chvíli odtamtud vylétla hromada střev a cupaniny, jenž z Kalgara zbyla. Nyní již Hario nehnutě nečekal a běžel k nám. V patách za ním se také nebezpečně rychle blížili oni Lichové. Teď začalo to pravé peklo. Vzduchem létali šípy, čepele mečů svištěly vzduchem a temná magie prolévala krev. Byla to vřava jako nikdy předtím. Po zemi se válely zbytky a části těl, která znovu ožívala a bojoval proti nám. To vše muselo být řízeno odněkud jinud. Bojovalo se a bojovalo, ať už lučištníci střelili kamkoli, trefili se. Taková to byla krvavá bitva. Naše síly i muži se zbraní ubývali a nepřátel se jevilo více a více. Vzduch se nasytil pachem magie, normální zbraně začaly být neúčinné na nový druh protivníka a tak začaly bzučet fire bolty spolu s jedovatými proudy tekutin, létajících z obou stran. Náhle se otřásla země a otevřela svou hlubinu, z níž se vyhrnuli další posily temných sil. Přišli na řadu Lich Lordi v pozadí řízení zvláštní hubenou vysokou v černé zvlněné róbě oděné postavou Lich Kingem. Jakmile jsem ho zahlédl, zavelel jsem, aby se všichni na ty okolo vykašlali a šli po temném králi, který chtěl získat náš svět za jakoukoli cenu. Řezali, sekali, tloukli jsme hlavního Licha vším, čím se dalo, smažili jsme ho v ohni a následně zas a zas bili. Po chvíli konečně podlehl. Když šel jejich vojevůdce do kolen, zahřmělo se nebe a odevšad se zaláteřila slova: "Já se vrátím, jen počkejte".
My se museli vypořádat již jen s nepřáteli, kteří se již odnikud neřinuli. Trvalo to ještě pár dní než-li zmizel i ten poslední Lich z okolí Britainu. Starosta nám uspořádal hostinu, avšak nikdo neví, kdy a kde se smrdutý král ze hřbitova znovu objeví.
Rytíř en´Kor